Když jsem v prehistorickém roce 2017 postavila své potomky na start dětských závodů Běhej lesy Lednice, tak už tehdy jsem si říkala, že bych se také jednou chtěla vydat na trať, aniž by se zadýchala po pár metrech. K závodníkům na trase 14 km jsem tehdy vzhlížela jako k supermanům a neuměla jsem si představit, jak může někdo takovou vzdálenost uběhnout a neumřít hned za cílovou rovinkou. Proběhlo pár pokusů o rozběhání se, ale většina z nich skončila tím, že mi začaly opuchat kotníky (holt v turistickém obutí se fakt běhat nedá), do toho jsem musela řešit hlídání dětí a chyběl nějaký větší impuls, aby vytrvala u něčeho tak příšerně bolavého jako je běh 😊. Doba covidová byla nevyzpytatelná, v mnoha ohledech omezující a tak se mi v hlavě zrodil rebelující nápad a začala jsem indiánsky pobíhat za hranice katastru, postupně i okresu a zjistila jsem, že fyzická námaha je vynikajícím způsobem, jak si zachovat zbytky duševního zdraví 😊. Uplynulo pár let plných běžeckých vzestupů a pádů, za poslední rok jsem se postavila na start mnoha rozmanitých závodů, ale musím říct, že na svou premiéru na Běhej lesy Karlštejn jsem se těšila jak malá holka.

Na start 18kilometrové trasy jsem se postavila společně s věrným parťákem Andym. Počasí bylo téměř letní, takže stačilo nahodit tílko, sukýnku a sluneční brýle a zařadit se mezi téměř 8 stovek běhu chtivých na této nejdelší vzdálenosti (na výběr bylo 6, 12 a 18km). Trasa byla velmi rozmanitá, převážně ale po lesních cestách až pěšinkách, po každém stoupání (a že jich bylo…) naštěstí následovaly rychlé seběhy. Zatímco Andy téměř všechny kopečky poctivě vybíhal, já jsem v nich síly trochu šetřila, protože mě v hlavě strašilo závěrečné stoupání, které bylo zakreslené v profilu trati. Naštěstí se mi ale vždy podařilo „modrý maják“ (rozuměj Andyho v modrém tričku) s jazykem na vestě dohonit při seběhu a v podobném duchu jsme to dotáhli až do cíle v téměř totožném čase.

Vrcholným zážitkem bylo nepochybně proběhnutí lomem Amerika, který je běžně veřejnosti nepřístupný. Na asfaltových desítkách obvykle pospícháme s vidinou překonání osobáčků, tady jsme si udělali čas i na několik fotek a videí, protože příroda kolem byla opravdu nádherná a když se vám po vyplazení kopečků otevře výhled na hrad Karlštejn, nutí vás to se zastavit a udělat jedno velké WAU.

Zázemí závodu bylo jako vždy u této běžecké série plné zábavy, stánků s občerstvením, se sportovním oblečením a výživou, takže si ho užil i náš doprovod. Jen teda hroznové víno, pomeranče či banány jsou na občerstvovačce v cíli fajn, ale kde jsou jako buchty nebo chlebík se škvarkovkou? Chudák Andy se pak muset nadlábnout v Penny stanu a hodit do sebe rajskou s těstovinami. 😊

Závod jednoznačně doporučujeme! Ano, není lehký, ale za ty zážitky rozhodně stojí, jen je třeba si za rok trochu pospíšit s registrací, protože bývá několik týdnů dopředu vyprodán. Chudák Vendy nám tak mohla letos fandit jen na dálku:/