Že na nás v cíli čekají talíře s ovocem, čokoláda nebo třeba různé druhy buchtiček, na to už jsme za naše běžecké kariéry zvyklí, ale že bychom si po výkonu mohli smlsnout na jitrnicích nebo jelítkách? To lze zažít asi jedině na závodě s příznačným názvem Poříčanské jelito, které se tradičně koná koncem ledna. Počasí je možné v tomto termínu očekávat všelijaké, letos jsme měli štěstí jen na pár blátivých úseků, které prověřily kvalitu naší trailové obuvi a pevnost kotníků.

Náš tým letos reprezentovali Andy, Vendy a Lenka, a protože nás trenér rozhodně nešetří a chce z nás vymáčknout to nejlepší, musela být desetikilometrová vzdálenost při registraci jasnou volbou. Trasa závodu zpočátku vede přes část obce, kde je třeba se vypořádat s krátkým nepříjemným stoupáním, pak už se blátivou polní cestou míří k lesu, tam se postupně vlní pěšinky, širší lesní cesty a uprostřed lehce překvapí i asfaltka. Jednoznačně nejlehčí pak je poslední kilometr s klesáním, kde je možné si vychutnat naše oblíbené „metry zdarma“.

Rozmanitá trasa, přátelská atmosféra, bezchybná organizace – to vše nás moc bavilo, ale nejvíc jsme si užili různá setkání s běžeckými přáteli, zabíjačkové lahůdky na táckách a příjemným završením této akce bylo vyhlášení výsledků v místní sokolovně společně s bohatou tombolou. Tak kdo se k nám přidá v příštím roce ;)?

Ze svého jelítkového výkonu mám takové smíšené pocity – na jednu stranu jsem vlastně moc ráda, že jsem se zdárně dostala do cíle i přes únavu nastřádanou za poslední týden a natažený vaz v koleni, ale po luxusním čase na prosincové desítce v Českém Brodě bych přeci jen chtěla už trochu víc…Z čeho mám ale obrovskou radost je skutečnost, že na pětikilometrové trati svedli přímý souboj Štěpán (9 let) s mým tátou. Ač ten mladší z nich byl o chlup rychlejší, tak ten zkušenější si nakonec mohl vychutnat své premiérové stupně vítězů ve své (zatím) krátké běžecké kariéře, což dokládá, že nikdy není pozdě začít.

Lenka

V sobotu jsem poprvé zavítala na závod Poříčanské jelito. Kamarádi, co se mnou jeli už věděli, co nás čeká. Byla jsem mile překvapená rodinnou atmosférou závodu. Všude spousta usměvavých lidí. Prvotní nervozita opadla při sdělení, že největší převýšení je na začátku závodu. Náš křinecký trenér se před výběhem zeptal, jak se cítíme a jak vidíme dnešní závod. Cítila jsem se motivovaně a věřila si, že 10 km zvládnu pod hodinu. Cca o 1 minutu se mi to nepodařilo. Nevadí, vždyť se nic neděje, hlavní je, že jsem si to užila a doběhla v pořádku. S křineckou partou se těším na další závod.

Vendy

Poříčanského jelita jsem se zúčastnil již v předchozích dvou letech, takže jsem věděl, do čeho jdu. Po dvou předchozích ročnících, které se konaly za chladného zimního počasí, jsem před startem nebyl příliš nadšený ze spíše jarnějšího počasí, neboť jsem měl obavy z rozblácených lesních a polních cest. Ty sice lehce rozměklé byly, ale nebylo to nic zásadního to nebylo. Letos jsem měl konečně na jelito natrénováno, takže jsem očekával výrazné zlepšení oproti loňskému času, což nakonec vyšlo, takže jsem spokojený. 🙂

Andreas